Úvaha: O lidech

Stává se, že člověk se ptá, co je lidské, a co ne. Kdy rozeznat dobro ode zla, hodného od špatného. Na tyto otázky nikdy nebyla nalezena ta vyloženě správná definice a pravděpodobně se ji nedočkáme. Pro větší pochopení bychom ale měli myšlení člověka obecně. To ovšem stává se někdy méně pochopitelným, než myšlenky uvedené výše. Přesto to není nemožné.

Začít bychom mohli od základů. Určitě všichni znáte situaci, že jdete po ulici, staráte se sami o sebe, případně o vaše nejbližší, a uvidíte osobu. Buď ji ignorujete, dostaneme z ní strach, začnete přemýšlet o něčem, co vám připomíná nebo ještě něco jiného. Domyslete si sami. Z části ale tyto mozkové pochody ovlivňuje vzhled onoho člověka. Takhle to může fungovat třeba i při případné konverzaci s onou osobou. Určitě byste jednali jinak se zmalovanou a spoře oděnou příslušnicí ženského pohlaví a jinak s mužem v obleku, nejlépe ještě s obdivuhodně nagelovanými vlasy. Vaše chování se může odrazit na vzhledu, ale také nemusí. Další částí je chování osoby ve společnosti. Stejně jako na oblečení, závisí i na veřejném vystupování. Dle těchto dvou hlavních faktorů si vytvoříte představu o člověku (ovšem existuje spostra dalších faktorů, například pověst).

Tohle lidské myšlení se mi zdá ale často zbytečně předjímavé a člověk si kvůli tomu vytváří ukvapené závěry. Nikdo přece nevidí do ostatních (a možná je to někdy i dobře), nikdo osobu náhodně potkanou na ulici nezná hned napoprvé. Snadno tedy můžete přiřadit inteligentního člověka ke spodině společnosti jen proto, že učinil ráno při oblékání chybu. Nevěřím ale tomu, že by se tohle mělo v následujících letech změnit. Lidstvo se totiž nikdy nezměnilo, i když k tomu mělo mnoho příležitostí.

Další zastávkou budiž nám systémy společnosti a ideologie. Existuje jich mnoho: komunismus, kde si mají všichni býti rovni, nikdo se nevykořisťuje a lidé jsou odměňováni dle svých odměn. Stát má být jen zástěrkou, skutečnou vládu drží národ. Již tato myšlenka ale zní utopicky a nikdy jí nebylo dosaženo, přestože se kvůli tomu vedly války. Dále tu máme fašismus, kde lidé jsou roztříštěni do tří kast: vůdce, jeho nejbližší a masa ovládaných. Zatímco první dvě části společnosti “vládnou,” třetí se nedostává nic z oné vlády. Vše je tedy ponecháno na vůdci a jeho nejbližších, v budoucnu na jejich potomcích. Rovnost tedy neexistuje. Na rozdíl od utopického komunismu fašismu lze dosáhnout velmi snadno, ale musíme popřemýšlet nad právy člověka. Tyhle dvě ideologie spadají do autokratických a autokracie ve většině případů člověku nesluší.

Samostatnou kapitolou těchto ideologií jsou systémy demokratické. Zde si lidé volí své zástupce (jako třeba volba ministra kouzel u nás), kteří poté rozhodují dle vůle lidu, žádná cenzura není a každý smí vyjádřit svůj názor, pokud to neomezuje druhé. Tak zní moje pochopení, ale realita je o to děsivější: demokracie nefunguje a je příliš pomalá. Politika se může tedy snadno stát útočištěm nejrůznějších lotrů intelektuálů, podvodníků, kteří si chtějí zachránit kůži a stává se, že ano, lidé si jsou rovni, ale někteří více. Zde se pomalu dostáváme zpět k autokracií (ovšem dobře maskovanou). Aby se oni “dobří lidé” ospravedlnili, vymýšlí si různé historky o tom, jací jsou chudáci a jak je lidé nemají rádi. Člověk si tedy vytvoří svůj názor na věc, jak jsem již uvedl výše a začne jej podporovat. Takhle zmanipulovaný člověk dokáže strašné věci konané v dobré víře.

Tenhle přístup k lidem nefunguje ale jen v politice, na tomhle principu fungují některé zločinecké organizace (ABO a smrtijedi budiž příklady). Ovšem oni zločinci vysílají své lidi do politiky, čímž se jim může, ale nemusí dostat protekce a někteří lidé si jsou rovnější. I když se vina po čase může prokázat, nikdo s tím nic neudělá: soudnictví je příliš pomalé a než se něco stačí vysvětlit, dostane se protekce z politiky. Kde je potom nějaká spravedlnost? Správně, pryč. Vše na základě ukvapených lidských závěrů.

Jak z toho tedy ven? Na tak jednoduchou otázku neexistuje jednoduchá (a mnohdy správná) odpověď. Nejjednonuší se zná odejít ze společnosti, uzavřít se do sebe a odmítat jakýkoliv kontakt se společností. Tímto se ale můžeme dopustit závažného přestupku: nezájmu. Na nezájmu shořela spousta dobrých věcí, mohlo se toho tolik změnit, jenže vše narazilo na nezájem. Tudy tedy cesta nevede. Nezbývá tedy nic jiného, než bojovat proti oněm zlým věcem. Jak ale poznáme, co je zlé, a co ne? Vždyť dobro a zlo bylo vymyšleno rodiči na základě toho, co uznávali za vhodné. Zde musíme být obezřetní ale hlavně, musíme něco dělat a ne vše nechávat na ostatních! S tímto chováním zde vznikne opět lidský nezájem na základě smýšlení společnosti a vše “dobré” příjde vniveč.

Harry Anonym Aron

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..